Ilona Podolyan
Nejsou naši jako naši
Úvod
Když vedle sebe žijí dva národy po delší dobu, nevyhnutelně mezi nimi vznikají vzájemná zobecňování. Většina z nich, jak je známo, má nelichotivou povahu, jelikož špatné rysy jsou lépe zapamatovatelné a snadněji využitelné k tomu, aby na jejich pozadí zazářily klady vlastního národa. Zápory převažují zejména ve stereotypech o národu přistěhovalců, který, ať se snaží, jak se snaží, má vždy malou šanci se v dobré pověsti vyrovnat národu domácímu. Přitom samotné soužití dvou národů může probíhat celkem bezproblémově.
Tak by se dalo popsat soužití Čechů a Ukrajinců během posledních tří desetiletí. Ukrajinská etnická minorita je dnes považována za druhou největší v České republice a vztahy mezi domácím obyvatelstvem a ukrajinskými (i)migranty se stále prohlubují. Ukrajinci se zde zabydleli po pádu Sovětského svazu, dostali se v hojném počtu na český pracovní trh i do vzdělávacích zařízení, poměrně rychle se integrovali do společenského života, naučili se mluvit česky, pro jejich děti se stala čeština druhou mateřštinou.
Není to první, i když asi nejrozsáhlejší a nejintenzivnější, období v dějinách česko-ukrajinských vztahů. České země zažily masovou emigraci ukrajinské inteligence i po bolševické revoluci, Podkarpatskou Rus jako součást svého státního celku a také socialistickou „přátelskou“ spolupráci mezi našimi národy, i když v tom posledním případě byla identita Ukrajinců zastíněna obecným názvem Sověti, popřípadě Rusové. Do českého povědomí se etnonymum Ukrajinec dostalo vskutku později, po osamostatnění Ukrajiny začátkem 90. let minulého století a po následné ekonomické migraci z této krizí podlomené země.
Nyní se už o Ukrajincích v České republice ví dost, i když většinou jsou to informace získané omezenou optikou. Špatně placený ukrajinský dělník a ukrajinská uklízečka jsou zažité stereotypy. Zároveň se také pomalu ustaluje spojení Ukrajince s obrazem zdatného řemeslníka, starostlivého pracovníka v jakémkoli oboru nebo svědomitého žáka a studenta, pohostinného souseda a také odvážného bojovníka za svobodu a lidskou důstojnost ve své zemi. Všechny tyto kvality se objevují v mediích, na internetu i v běžné komunikaci s Čechy.
Chybějí ale informace z opačné strany. Sociologové se zpravidla nezajímají o názory národnostních menšin na domorodce. Rozhovory s ukrajinskými přistěhovalci jsou v místních novinách nebo televizi vzácností. A je to logické, protože ne každý novinář si troufne pustit se do tak choulostivé otázky: „Co si vy jako Ukrajinec (Ukrajinka) myslíte o nás, Češích?“ Když se občas podobné diskuse objeví na sociálních sítích, jsou převážně v ukrajinštině a jsou zaměřeny na okruh krajanů, ve kterém se Ukrajinec nebojí sdělit své názory.
„A co kdybych se pokusila odstranit pomyslnou zeď, která nás rozděluje, aby Češi mohli nakouknout do toho, jak jsou vnímáni Ukrajinci?“ zeptala jsem se jednou, když jsem po skoro deseti letech života v Česku pocítila, že jsem již nahromadila spoustu znalostí a zážitků o své nové vlasti a že jsem schopna vyjádřit v češtině to, o čemž se ví a mluví v ukrajinské komunitě. Pohledy zvenčí jsou vždy přínosné pro sebehodnocení: buď člověka utvrzují v jeho kladech, nebo ho podněcují k odstranění osobních nedostatků. Úsudky jiného národa o tom vlastním mohou také pomáhat v porozumění vzájemných vztahů a v jejich zlepšování.
Oboustrannému hodnocení etnik se věnuje obor mezikulturní komunikace, zaměřený na dosažení toho, aby mezi příslušníky různých národností panovalo porozumění. V tomto hraničním odvětví jazykovědy a kulturologie bádám již řadu let. Když jsem porovnávala kupříkladu Ukrajince a Američany nebo Ukrajince a Němce, čelila jsem mnohým rozdílům v jejich komunikačních zvycích a musela jsem pečlivě pátrat po jejich historických a společenských příčinách. V případě Ukrajinců a Čechů jsem naopak stála před otázkou: Proč jsme si tak podobní? To se stalo hned na začátku mého žití v České republice: musela jsem si přiznat, že k žádnému kulturnímu šoku po přistěhování se do této země z Ukrajiny nedošlo.
Při hledání kořenů naší podobnosti jsem narazila na mnohé souvislosti v našich dějinách – od slovanské starobylosti až po dobu socialismu –, z nichž pramení naše národnostní povahy. Sbližují nás především jazyky, které v sobě akumulují naši společnou historickou paměť a pomáhají vzájemnému porozumění. Jsou to četná slova se stejnými a obdobnými kořeny, analogické gramatické systémy a také pro oba národy typické vzorce mluvení. Díky tomu se Ukrajinci učí češtinu zázračně rychle, často bez soustavné výuky, čirým odposlechem. K porozumění běžné české mluvě obvykle nepotřebují překlad, a stejně tak Češi jsou schopni odhadnout smysl mnohých ukrajinských slov a výrazů.
Vodítkem ke zkoumání našich kultur se mi stala právě slova podobná si v obou jazycích. Na tom není nic originálního, jelikož pro porovnávání kulturních konceptů používají takovýto přístup mnozí soudobí lingvisté, tedy zobecnění představ národů o té či jiné části reality. Slovo je kvintesencí našich historicky formovaných představ a jeho dnešní význam může přispět k pochopení našeho současného pohledu na svět.
Mezi češtinou a ukrajinštinou je velké množství spřízněných slov, včetně takových, která znějí naprosto stejně. Jsou mezi nimi bezpochyby významově obdobná a navzájem lehce přeložitelná, ale také rozdílná svými dodatečnými významy, ve kterých se odráží naše etnická osobitost. České slovo země neznamená úplně totéž co ukrajinské zemlja, české naši se nerovná významem ukrajinskému slovu naši. Tyto jemné rozdíly nenajdeme ve slovnících; pochopíme je až při aktivním používání obou jazyků.
Právě takové páry slov (celkem jednadvacet) jsou základem této knihy. Každému páru jsem věnovala jednu z esejí, které se zaobírají tématy důležitými pro každodenní život jak Čechů, tak Ukrajinců, a také některými pro oba naše národy podstatnými hodnotami. Tyto slovní páry jsou v knize seřazeny podle abecedy, jelikož každý z nich je stejně významný, nehledě na jejich abstraktní nebo konkrétní povahu, pro porozumění oběma národům. Jednotlivé kapitoly nejsou mezi sebou chronologicky provázány, takže čtenář může knihu otevřít na jakémkoli místě a rovnou se začíst do textu.
Čím se tato podobně znějící slova podobají a čím se liší, v čem splývají a v čem se neshodují naše kolektivní představy? Proč je česká kultura Ukrajinci snadno přístupná nebo proč se Ukrajinci cítí v České republice jako doma? Doufám, že mé odpovědi na tyto otázky vás přimějí alespoň k zamyšlení.
P. S. Své ukrajinské čtenáře prosím o shovívavost při možná subjektivním hodnocení některých kulturních jevů. Doufám, že můj výzkum pobídne další Ukrajince k vyjádření svých názorů na česko-ukrajinské vztahy.
Žert vs. žart
Na večírku u kamarádky, který probíhal zrovna na konci školního roku, jsem se octila ve středu pozornosti, když jsem vyprávěla o úspěších svého syna-prvňáka. Můj manžel, který byl také přítomný, to komentoval slovy: „Chováš se jako teta Kateřina.“ Jeho poznámka měla neuvěřitelně pozitivní dopad na celou situaci – hned jsme celá rodina dostali pochvalu, že dobře známe český humor, včetně toho literárního. A bylo zřejmě oceněno i to, že se nebráníme sebeironii.
To nebyla zdaleka jediná příležitost, kdy mě a mého manžela napadl nějaký slavný vtip nebo citace z českého zdroje. Hlášky ze Saturnina a Pelíšků se staly neoddělitelnou součástí naší mluvy. Stejně často nám naskakují vtipné výrazy a situace z filmu o Járu Cimrmanovi, z povídek Ivana Krause nebo z vystoupení Ivy Pazderkové. A Švejkových výrazů jsme si užívali ještě na Ukrajině, když jsme četli Haška v překladu. Dokonce nám není vůbec cizí český humor pro děti, jak jsme zjistili při sledování kreslených filmů o Krtkovi: smáli jsme se spolu se synem-předškolákem.
Říci pouze, že je něco vtipné, je pro vysvětlení toho, proč český humor chápeme, nedostačující. Má původní domněnka, že český humor má mezinárodní povahu, vzala za své kvůli mnoha svědectvím jiných cizinců, kteří se českým vtipům smát neumějí. Proč mě český humor baví? Chápu ho jako vesměs důvtipné zesměšňování reality, občas jemné a ohleduplné, občas krutější a urážlivé, ale celkem originální a velmi pohotové. V ukrajinštině se tomu říká být dotepnym, což odpovídá slovu důvtipný; v obou jazycích znamená vyložit něco obvyklého zvláštním způsobem, který ostatní pobaví. Jedinců, kteří umějí představit běžnou situaci v ironickém světle, respektive naznačit její rozporuplnost nebo absurditu, je v české společnosti určitě velký podíl. Češi podle mě umějí vtipkovat jakoby mimochodem, při zachování vážného výrazu, v čemž právě spočívá největší mistrovství jakéhokoliv baviče.
Jako výrazný příklad poslouží vtipkování strýce Václava ztvárněného Bolkem Polívkou v legendárním filmu Pelíšky. Ten si dobíral svého komunisticky naladěného bratra jízlivými komentáři, které pronášel s vyrovnanou intonací a ironickým podtextem. Mezi mé nejoblíbenější hlášky patří pseudozávěr Polívkovy postavy o původu nerozbitných skleniček z Polska: „To není náhoda. To jak je ta slavná Polka, madam Curie-Sklodowská... Sklo...“
V mé paměti se uložilo hodně spontánních šprýmů, které padly na svých hodinách výuky cizích jazyků. Líbí se mi na nich okamžitá improvizace českých studentů, která jim zřejmě pomáhá uvolňovat napětí při mluvení. Nemohu se nezasmát jejich vtipkování, i když vím, že je to trochu na úkor kázně. Kupříkladu v jedné dospělé skupině začátečníků angličtiny jsme trénovali standardní rozhovor v restauraci mezi zákazníkem a číšníkem. Jeden ze studentů hrál číšníka a pořád vyslovoval anglické slovo coffee jako české kafe v otázce „Would you like some coffee?“ („Dal byste si kávu?“). Po mém opakovaném opravení výslovnosti a upozornění, že slovo zní spíš jako anglické café (kavárna), zazněla uklidňující poznámka jednoho z přítomných: „Tak asi o tu kávu vůbec nejde. Prostě se už chce zbavit své práce a nabízí zákazníkovi svou kavárnu.“
Další studentka reagovala na přidělenou roli kluka Billa v jednom anglickém dialogu, který měla přečíst se svou sousedkou, takto: „Ach jo! Tak jsem teď Bill? To jsem dobře dopadla před Vánoci.“ V této celkem triviální výukové situaci to zaznělo přehnaně tragicky a hned vyvolalo výbuch smíchu.
V ukrajinském prostředí takové spontánní žertování, zvlášť to, které záměrně zmírňuje důležitost něčeho nebo někoho, se lidově nazývá oděský humor. Ten se převážně zakládá na židovské tradici; kvůli tomu jsem si první roky svého života v Česku myslela, že místní humor má také židovské kořeny. Navedla mě k tomu také pro jidiš typická stoupající ironická intonace, která obvykle doprovází vtipné poznámky Čechů. Zvlášť ty kousavé, jako kupříkladu doporučení jednoho řidiče příměstského autobusu, abych si příště pořídila kapesní klimatizaci. Odpověděl tak na mou dobře míněnou otázku, která se mu pravděpodobně zdála provokativní, jestli se dá v jeho autobuse zapnout klimatizační systém. Nebyla jsem si zcela jistá, jestli mě ten řidič chtěl pobavit nebo urazit.
A zrovna tu nejasnou hranici mezi vážným a ironickým smyslem vnímám jako nejatraktivnější stránku českého humoru. Žert se tady pouze naznačuje, k jeho pointě musíme prohrabat. Cítíme se trapně, jako jeden ze zesměšněných hostů show Jana Krause, ve vlastních očích přicházíme o své postavení, svou důstojnost, a přitom se nemůžeme udržet smíchy. Vlastně díky tomu, že se v českých vtipech hlavně naznačuje, jen zřídka se na něco přímo poukazuje, není riziko urážky tak velké. A proto se divím názorům některých amerických kolegů, kteří vidí v místních žertech zlomyslnost. Možná je to jejich reakce na pocit ztracenosti před skrytým smyslem českého vtipu, který neleží přímo na talíři jako v amerických sitkomech, ale potřebuje rozluštění. Je tady třeba i ochoty spolupracovat s tím, kdo vtipkuje, totiž nebrat jeho slova jako útok, ale jako verbální zábavu.
Vždyť typický český vtip se zaměřuje především na samotného mluvčího. Prostupuje jím sebelitování a sebekritika. Rozšířeným je posmívání se vlastnímu národu a zvlášť jeho autoritám. V tom máme my Ukrajinci s Čechy mnoho společného. Právě humor, zvlášť skrytá politická satira, oběma našim národům pomáhal přežívat za doby komunismu. Dnešní ukrajinské anekdoty mají často také politický obsah. Velmi populární jsou parodie na ukrajinské politiky v televizi a na internetu. Oproti nim bych hodnotila český humoristický průmysl jako méně politizovaný, avšak dost sebekritický ve vztahu k národním nedostatkům. Kupříkladu pověstný český styl – ponožky v sandálech – je terčem nesčetných verbálních a vizuálních vtipů na webu. Ukrajinci si zase dobírají sebe sama kvůli svým zálibám v přepychovém oblečení a věcech utvrzujících osobní status.
Češi se rádi vysmívají také jiným národům, povětšině sousedům, jako Němcům a Rakušanům, a národním minoritám, jako Romům. V jejich anekdotách porovnávajících národní rysy se také často vyskytují Rusové a Američané. Podobně ironičtí jsou vůči sousedním národům Ukrajinci. Ti nešetří svými šprýmy hlavně Rusy a Židy. Jeden podstatný rozdíl tu ale je. Spolu s etnickými skupinami se Češi smějí také těm náboženským. To není vlastní ukrajinskému humoristickému folklóru, zvlášť kvůli zdejšímu tradičnímu křesťanskému vyznání. Netvrdila bych, že se Ukrajinci drží přísných hranic v zesměšňování, ale určitá témata jsou tabu. Kromě náboženství zde totiž existuje spojitost také s tragickými stránkami ukrajinských dějin, jako jsou války a katastrofy.
České žertování se mi naopak zdá uvolněnější ve výběru témat. To se týče především umění, kde se černý humor prosadil nejvíce ve filmech. Extrémní příklady posměvačného zobrazování nacházím také ve výtvarném umění, na fotografiích Jana Saudka, v sochařství Davida Černého. Upřímně řečeno si nedovedu představit souhlasný postoj široké ukrajinské veřejnosti k sochám mimin s vystrčenými zadky, které jsou umístěny před pražským muzeem na Kampě. Stejně stěží věřím, že na ukrajinské umělecké půdě by mohlo vzniknout něco podobného Entropě. Většina odborníků a laiků by toto dílo hodnotila spíše jako nechutné a urážející.
Ale pokud vím, ani v českém prostředí tomuto Černého projektu nedostalo jednoznačné uznání. Avšak mnoho Čechů fandí umělci právě pro jeho odvážnost v překračování hranic slušnosti a ničení nepopiratelných autorit. Takový vztah k realitě se zamlouvá i Ukrajincům. Stejně jako Češi se po staletí směli svým mocipánům pošklebovat jen za zády, právě to jim zachránilo jejich nedůvěřivý, ironický vztah i v době národní nezávislosti. Libujeme si ve zmenšování zavedených autorit a tím se chráníme před jejich fanatickým zbožňováním. Řekla bych, že humor český i ukrajinský jsou nasyceny selským rozumem, který často ztělesňuje nějaký ubožáček alias hloupý Honza. Tomu nešikovi se ostatní smějí, ale na konci pohádky se směje právě on.
V ukrajinských anekdotách jsou vesnické příběhy velmi oblíbené. Hlavní postavou je obvykle chytrý sedlák, který svým myšlením a chováním připomíná českého hospodského filozofa. V příbězích se projevuje nejen vtipnost, nýbrž i jiné národní rysy Ukrajinců. Tyto „agrární“ žerty, jak jsem si všimla, připomínají mnohé české anekdoty. Mezi nimi se dají najít dokonce identické historky. V jedné z nich jde o poslední přání ukrajinského hospodáře před smrtí. Odmítá všechno, co mu nabízí ďábel jako poslední odměnu v pozemském životě. Sedlák prosí o jedinou věc: aby zemřela kráva jeho souseda. Tento povahový rys se i stejně jmenuje: zavysť (závist). A díky Bohu jsme si také blízcí v tom, že se umíme tomuto rysu posmívat.
